Všichni belgičtí grifonci mají s největší pravděpodobností shodné předky s opičím pinčem, pinčem a kníračem. Říká se, že k zušlechtění byl použit mops, jorkšírský teriér, anglický black and tan teriér. Pravdou je, že předkové těchto psíků se vyskytovali po celé střední Evropě, hubili hlodavce ve stájích, doprovázeli drožkáře, žili a hlídali v domech a staveních. Dnes jsou grifonci vyloženě společenští psíci, dobří hlídači - ovšem bez zbytečného štěkání.

CHARAKTERISTIKA

Velmi živý, inteligentní a citlivý pejsek s takřka lidským výrazem v obličeji. Oproti jiným pinčům je méně nervní, celkově vyrovnanější a málo štěká. Pánovi je bezmezně oddán. Běžně se dožívá vysokého věku. Kdysi lovec krys a hlídač, dnes chován výhradně jako společenský pes.

S laskavým svolením Markéty Nedvědové Vám předkládám zajímavé povídání o grifoncích.

BEZNADĚJNĚ ODDANÝ

V dávném středověku pobíhali po ulicích Bruselu drsní pouliční psi a dávili krysy, které požíraly tolik vzácné zrno. Podkoní drželi tyto psy také za účelem „krysího sportu“, horníci si je brali do podzemí nejen jako společnost, ale snad i jako citlivé indikátory toxických důlních plynů. Tito pracovní psi byli předky čilého společenského plemene, které dnes známe jako grifonka.

Historie plemene není přesně doložitelná, ale postupně byli tito belgičtí krysaři kříženi s menšími plemeny jako například s opičím pinčem, mopsem a toy španělem. Tato plemena dodala grifonkům jejich zploštělou tvář, předsazenou spodní čelist a výrazné oči. Přimíchání těchto dámských psíčků také přispělo ke zmenšení velikosti a dodali také grifonkům jejich společenskou povahu, která tolik uchvacuje jejich příznivce.

Jejich klenuté čelo, knoflíkovitý nos, tmavé oči a řasy jim propůjčují téměř lidský výraz. „Mají schopnost vyvolat ve vás pocit, že rozumí všemu co říkáte. Když naklánějí hlavičku ze strany na stranu, je to jako by říkali „Hm, hm, hm...“

Každý grifonek je výraznou osobností. Grifonek je šťastný kdekoli s kýmkoli, pokud je v místnosti i jeho páníček. Když, odchází, jde s ním. Milují každého a každý miluje je.  Grifonci milují hry a mají smysl pro humor. Jeden grifonek vymyslel hru a naučil svou paničku jak si každé ráno pohrát. Fenka se každé ráno když se panička probudila schovala a nechala se hledat. Potom hravě poskakovala a dožadovala se mazlení a hlazení.

 Paní M. Simon z Houstonu, která žije s grifonky už 40 let, říká: K tomu, aby byli šťastní, potřebují být blízko svých páníčků. Jsou plemenem, které chce být pořád na očích, potřebují být někomu oddáni. Grifonci živoří a stávají se plachými, když se jim nedopřává dostatek pozornosti. Na druhou stranu, na tuto oddanou závislost na svém pánovi nejsou možná všichni tak úplně připraveni. „Grifonci s vámi chtějí být po celou dobu, Kdyby se mohli vsoukat do vás dovnitř, udělají to. Odradila jsem spoustu lidí, kteří si mysleli, že chtějí grifonka jedinou prostou otázkou – Jste připraveni mít ve svém domě batolátko po dalších 15 let?“

 Grifonci jsou vynikajícími společníky pro lidi, kterým se již děti rozběhly do světa a oni stále mají spoustu energie. „Grifonci jsou rádi s vámi a rádi budou dělat to co vy. Mají rádi procházky a výlety, ale jsou také dost dobře schopni prostě sedět vedle vás a dívat se na televizi nebo vás pozorovat, jak stelete postel. Jsou prostě šťastní jen když můžou být s vámi. Mít grifonka je jako mít kolem sebe dítě, závislou bytost, která nikdy nevyroste. Jsou rádi, když je chováte. Chtějí být velmi blízko vás a nejraději osobně přímo na klíně nebo těsně vedle vás na křesle, ne na zemi u vašich nohou. Někteří lidé podcení tento druh závazku a čas, který toto plemeno vyžaduje.

Janell Copas z Houstonu sdílí svůj domov a srdce se šesti grifonky. „je to plemeno „na suchý zip“. Následují vás z místnosti do místnosti“, říká. „Grifonci nebudou tolerovat váš nezájem.“

 Plemenný standard popisuje grifonky jako psy plně si vědomé své vlastní důležitosti. Jeden ze způsobů, jak toto dokazují je to, že trvají na dostatku pozornosti. Jejich dalším znakem je jejich povaha. „Je to nádherná kombinace spousty citu a spousty bravury,“ říkají grifonkáři.

Činy, které poukazují na grifončí lví srdce mohou být u těchto pětikilových pejsků legrační, ale mohou být i problémem ve styku s většími psy. „Grifonci jsou skvělí v kontaktu se psy, se kterými žijí ve smečce, ale mohou to být také udatní bojovníci za plotem, kde budou vrčet a štěkat na psy mnohem větší než jsou sami,“, říká Simon. „Myslí si, že mohou zakousnout jakéhokoli velkého psa. Jeden z mých grifonků se vyvlékl z obojku a vyrazil na německého ovčáka. Měl velké štěstí, ovčák ho jen lehce poválel.“

 Dříve vlastnil toto plemeno běžný lid, ale kolem roku 1885 mu udělila přízeň belgická královna Astrid. Královský zájem a prestiž vlastnit grifonka získala plemeni větší známost také mimo jejich rodnou Belgii. Pár grifonků bylo importováno do Anglie a dostali se také do výstavních kruhů. Jejich popularita rostla, ale první světová válka zapřičinila v Evropě značnou bídu, takže tehdejší chovatelské programy byly vážně narušeny. Naštěstí přežil dostatek grifonků, tudíž plemeno mohlo být opět šlechtěno.

Grifonci dorazili do Spojených států v 90. letech 19. století. Plemeno bylo zapsáno do plemenné knihy AKC (American Kennel Club) v roce 1899 a ještě v tomto roce bylo předvedeno na prestižní Westminsterské klubové výstavě. Oficiálně byli grifonci uznáni AKC v roce 1900 a prvního šampionátu docílili v roce 1908. Grifonkům se v této zemi velmi dobře dařilo. Šampiona Wallin Charlie Brown odešel do „psího důchodu“ v roce 1984, kdy dosáhl rekordu – získal 24 titulů BIS (nejlepší jedinec výstavy). Jiný, Starbeck Silken Sunshine udivoval více než 80 vítězstvími ve skupině společenských plemen a 16 tituly BIS.

 Grifonci byli mimo výstavní kruhy relativně neznámí do roku 1997, kdy toto plemeno s hravou tváří představil oskarový film Lepší už to nebude (S Jackem Nicholsonem a Helen Huntovou) milionům filmových diváků. V žebříčku počtu jedinců zapisovaných do plemenné knihy AKC se grifonci do roku 1997 drželi na stabilním 96. místě ze 145 plemen. Ale právě v tomto roce popularita vzrostla, takže grifonci poskočili na 91. místo ze 146 plemen. Příznivci grifonků se oprávněně obávali, že plemeno by mohlo být tak náhlým vzrůstem popularity poškozeno.

 Ačkoli jsou chytří, citliví, oddaní svým přátelům, grifonci mohou být poněkud nedůvěřiví vůči cizím lidem. Dobrý způsob, jak grifonkům představit cizí návštěvníky je nejprve je usadit, dokud se s nimi pejsek neobeznámí. Sedící osoba je z pohledu (zvlášť malého) psa méně ohrožující než osoba stojící.

 V rámci společenských plemen jsou grifonci odolní, ale jsou velmi citliví a nemusí být nejvhodnějším plemenem pro rodiny s malými dětmi. Děti do 8 let mají někdy skon být příliš hrubé, zkouší psy tahat, štípat nebo je mohou nechtěně upustit. I když děti v rodině jsou ohleduplné, jejich přátelé takoví být nemusejí. Grifonci mají dlouhou paměť, neodpouštějí, když je dítě přitiskne příliš těsně nebo je upustí. Když jsou v úzkých, mohou i kousnout.

JAK SPRÁVNĚ ZAČÍT

 Ačkoli toto plemeno může projevovat obavy z malých dětí, mnozí jedinci přilnou k ohleduplným starším dětem. Beth Lane doporučuje představit grifonka dětem za pozorného dohledu dospělých. „Učila jsem svého dvanáctiletého synovce, jak se má chovat v přítomnosti mých psů. Nechala jsem jej, aby si lehnul na záda na podlahu a nepoužíval své ruce k ničemu jinému než k tomu, aby zabránil štěněti spadnout ze svého hrudníku. Během pár minut štěňátko olizovalo jeho tvář a užívalo si kontaktu. Nyní tento pejsek velice miluje děti.“

 Čtyři barvy – od červené po uhlově černou jsou povoleny, ale v srsti se na žádném místě nesmí vyskytovat bílé chlupy, kromě prošedivělého čenichu u starších psů. Bílá skvrna kdekoli na těle je pro grifonky diskvalifikující vadou. Další hrubou vadou je příliš velký předkus, kdy jazyk je vidět i při zavřené mordě a také příliš malý či skvrnitý nos.

 Grifonci jsou buď v hrubosrsté či hladkosrsté varietě. Obě jsou stejně ceněny, ačkoli hrubosrstí jsou v současnosti mírně populárnější. V USA jsou oba tyto typy srsti registrovány jako jedno plemeno a často je možno v jednom vrhu najít obě tyto variety. V Evropě se dle klasifikace FCI grifonci dělí na tři samostatná plemena, ačkoli kromě rozdílu v druhu srsti či barvě mají stejné znění standardu:

Belgický grifonek (Griffon Belge) – černý či černý s pálením, hrubosrstý           

Bruselský grifonek (Griffon Bruxellois) – červený hrubosrstý

Brabantík (Petit Brabancon) – hladkosrstý ve všech barevných rázech

Na výstavách v Evropě jsou grifonci posuzováni každý ve své kategorii, ve které mohou získat tituly BOB – Best of breed, nejlepší jedinec plemene.

Srst brabantíka je hladká a lesklá, působící uhlazeným a naleštěným dojmem. U hrubosrstých bruselských a belgických grifonků je srst delší a hrubá a měla by působit hustě a tvrdě, nikdy by neměla být hedvábná či jako vlna. Hrubá srst na hlavě je o něco delší v partiích kolem očí, nosu, lící  a brady.

Brabantíci se lehce udržují, stačí jednou týdně pročesat a občas jim dopřát koupel, ale hrubosrstí grifonci bez dostatečné péče působí zanedbaně. Chceme-li u hrubosrstých grifonků zachovat správnou kvalitu srsti, musíme jejich srst upravovat pouze trimováním! Stříhat je možno pouze srst na citlivých místech - ve slabinách, okolo genitálií, v pekinéz vrásce. Jakmile by se grifonek začal upravovat stříháním, jeho srst změkne a ztratí sytý odstín. Ovšem staré grifončí dědečky a babičky, kteří už mají výstavní kariéru za sebou, je možno ušetřit trimování a začít je stříhat. Nikdy se však nesmí kombinovat tyto dva druhy úpravy – srst každého psa si musí na úpravy zvyknout, takže začneme-li jednou stříhat, měli bychom tak činit již napořád, srst se totiž přizpůsobuje jeden až dva roky.

 Zuby grifonka je možno čistit kouskem gázy, ale při krmení kvalitními granulemi toto ani není potřeba, obecně grifonci netrpí na zubní kámen tolik jako jiná malá plemena. Uši čistíme dle potřeby, trimujeme srst, která se v nich nachází. Asi jednou měsíčně zkontrolujeme drápky, kdyžtak ostříháme, grifonci jsou lehcí a jejich váha často nestačí na to, aby se jim drápky přirozeně obrušovaly, zvláště pokud nechodí po tvrdém povrchu (městští psi). Většina grifonků si česání velice užívá až na „pedikúru“. „Snadno dokážu, aby se během vteřiny vyprázdnila plná místnost grifonků – stačí otevřít zásuvku, ve které jsou kleštičky na drápky,“ říká Simon.

The American Brussels Griffon Association studuje dědičné vady u tohoto plemene. Dosud jsou k dispozici sporadická hlášení jednotlivých chovatelů o výskytu katarakty, entropia, luxace pately (dědičná vady, kdy patela – čéška – je často v luxaci, vykloubení, tedy dostává se samovolně mimo kloubní pouzdro), šelesty na srdci a dysplazii kyčelních kloubů, ale s podrobnější dokumentací se teprve začíná. V pečlivých rukou zkušených chovatelů, nám doufejme tyto poznatky pomohou přecházet vrozeným vadám v budoucích generacích.

Jedno přírodní opatření může zamezit přemnožení grifonků, dokonce i při růstu jejich popularity: Grifonci mají malé vrhy a feny nerodí příliš snadno, často se vyskytují císařské řezy. Je běžné, že fena má pouze jedno či dvě štěňata a novorození grifonci jsou mnohem náchylnější než mnoho jiných plemen. Jakmile však vyrostou, grifonci jsou odolní a dožívají 15 i více let.

 Jako jiná brachycefalická (krátkolebá) plemena, grifonci mohou mít potíže se zvládáním extrémních teplot. Ve velmi horkém počasí nejsou schopni se efektivně ochlazovat a naopak v mrazech jejich krátká nosní partie nedostatečně ohřívá vdechovaný vzduch. Tyto extrémy mohou mít špatný vliv na zdraví grifonka. Nejsou proto vhodným plemenem do kotce či boudy na zahradě.

 Ačkoli mají reputaci tvrdohlavých pejsků, grifonci se velice rychle učí. Jakmile je na ně vyvíjen nátlak, zatvrdí se, a to možná přispělo k této jejich pověsti. „Bojuj s nimi a prohraješ,“ říká Simon. „Pokud je dokážeš přesvědčit, že to byl vlastně jejich nápad, udělají cokoli.“

 Napoprvé se možná bude grifonek na vodítku vzpouzet, takže je nutné, aby si na vodítko zvyknul co nejdříve. Jakoukoli špatnou zkušenost si grifonci dlouho pamatují, takže je nutné, aby jakýkoli nácvik byl radostný. Buďte klidní, používejte spoustu pamlsků a hraček, ale nikdy grifonka netahejte či na něj nekřičte, nebo se bude dlouho bát.

Abyste „z grifonka vydolovali“ to nejlepší, učiňte společnou práci veselou, používejte nepřeberně pochvaly a odměn. Buďte tvůrčí. Udělejte cokoli, aby výcvik pejska bavil. Nesmíte zranit jeho pocity, jinak nebude chtít pracovat. Je důležité budovat u psa důvěru. „Dělají si starosti, když se něco nedaří. Budování důvěry je vždycky důležitou součástí práce s grifonkem, je jí potřeba moc a moc. Když grifonek začne něco dělat správně, chvalte a povzbuzujte: „To je dobře, to je šikovný kluk!“ A brzy uvidíte výsledek.

Grifonci si chrání své teritorium a pokud jsou ponecháváni dlouho sami doma, může se u nich objevit zlozvyk štěkání. Když nemají kolem nikoho, kdo by je ujistil, grifonci dospějí k názoru, že jediný způsob, jak udržet darebáky v bezpečené vzdálenosti je to, že budou štěkat, cokoli se v domě šustne. Když necháváte grifonka doma samotného, vymezte mu bezpečné a klidné místo v klidnější části domu či bytu a zpočátku mu můžete nechat polohlasně hrát rádio, které odruší zvuky přicházející zvnějšku.

 Toto plemeno velmi dobře zvládá výcvik agility a poslušnosti a pokud výcvikář pochopí jejich citlivou povahu, mohou zaznamenat i skvělé závodní úspěchy. Copas, jehož pes Dixie byl prvním grifonkem, který získal titul Obedience Trial Champion (zkoušky v poslušnosti v USA), používá výhradně pozitivní metody. „ Zjistěte, co má váš pejsek nejraději jako odměnu. A pak zkuste zařídit, aby to chtěl.“ Copas se v tréninku vyhýbá přílišnému opakování jednotlivých cviků za sebou. „Někteří grifonci budou cvik opakovat, když jim zavelíte, ale jiní si budou dělat starosti, že něco udělali špatně, když to po nich budete chtít znovu.“

„Grifonci jsou schopni se naučit takřka cokoli, otázkou je, jestli vy jste dostatečně obratný výcvikář, abyste jim v tom mohli pomoci,“ říká Beth. Její první grifonek Griffy dosáhl titulu Utility Dog a navázal získáním UDX jako vůbec první grifonek. Její druhý grifonek Wyatt byl prvním svého plemene, který obdržel titul Agility Excellence. Není však jen atletem, Wyatt pracuje také na titulu UDX. „Není na světě nic krásnějšího než podívat se dolů při chůzi se psem u nohy a vidět malou grifončí tvář jak k vám oddaně vzhlíží,“ říká Beth.

 Grifonci mají citlivou duši a potřebují majitele, kterého bude těšit jejich nekonečná oddanost. „Budou spát u vaší hlavy nebo stočení vedle vás do klubíčka a budou chtít být s vámi od chvíle, kdy vstanete,“ říká Brusseau. „Když budete mít grifonků více, budete jako pověstný Krysař, budou vás následovat všude. Ti moji se dokonce protáhnou do koupelny když se sprchuji a nakukují za závěs, jestli tam pořád ještě jsem.“

Grifonci jsou malí milí uličníci, rozkošní a výmluvní, hraví a citliví. Grifonci mohou být vynikající pro ty, kdo mají čas a chuť dát jim to, co potřebují. „Získají si vaše srdce, ale vy musíte být schopni vlastnit pejska, který vyžaduje tolik pozornosti,“ říká Copas.  „Oni opravdu převezmou moc nad vaším životem.“

 A ještě jedno upozornění na závěr: Pozor, grifonci jsou silně návykoví! Pořídíte si jednoho, pak možná ještě kamaráda pro toho prvního, aby nebyl sám... pak se narodí štěňátka a to jedno je tak rozkošné, vždyť tři grifonci toho nesnědí o moc víc než dva...

Sepsala: September B. Morn, přeložila Markéta Nedvědová